Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vše o Appenzellském salašnickém psu

5. 8. 2015

Opěvovaný i zatracovaný

    Patří do jedné rodiny společně s velkým švýcarským salašnickým psem, bernským a entlebušským salašnickým psem. Ač je považován za výchozí formu, tedy coby nejpůvodnější z těchto čtyř samostatných plemen, od všech se výrazně odlišuje. A to jak ocasem zkrouceným na záď,  výrazně lehčí konstitucí, tak i povahovými vlastnostmi. Dalo by se tedy říci, že s ostatními „salašníky“ má shodné jen nasazení ucha a trikolorní zbarvení…

    S největší pravděpodobností má v sobě mimo jiné i krev špicovitých psů, což by dokazovaly některé exteriérové rysy i povaha. Zda tomu opravdu tak je asi už nikdy s naprostou jistotou nezjistíme, neboť i když se jedná o plemeno poměrně staré, máme první písemnou zmínku až z roku 1895, kdy se o appenzellském salašnickém psovi zmínil významný kynolog Max Siber.

    I když v tu dobu bylo hodně „chovného materiálu“, protože takového psa vlastnil ve Švýcarsku v podstatě každý ovčák vlastnící větší stádo ovcí, byly počátky ujednocení plemene velice těžké. Salašničtí psi byli značně nejednotní. Ovčáky vzhled jejich psů  absolutně nezajímal a pro vysoce postavené aristokraty tito psi nebyli nijak zajímaví, neboť se nehodili pro lov, ani se nelíbili dámám coby „pejsci polštářoví“.

    Appenzell odjakživa působil jako čistě honácký, dalo by se říci i ovčácký a hlídací pes. Pracoval na salaších se stádem, za což byl jen skromně odměňován: Takřka bezpochyby pouze syrovátkou, která zbyla při výrobě sýra a snad i nějakými zbytky určenými pro dobytek. Tato skromnost a zároveň velký výkon mu zůstali dodnes.

    Byli chováni zejména na salaších v Appenzelleru a Toggenburgu, tak také přišel ke svému názvu. Jeho pojmenování však nebylo vždy v tomto znění. Appenzellský salašnický pes byl často také nazýván jednoduše – Blässli“, nebo také „Appenzellský Triberli“, v jednu dobu i „Tiggenburgský pes“.

 

Na pokraji zániku

    Když však sýrárny na přelomu 19. a 20.století zanikly, ztráceli se také salašničtí psi. Tehdy asi největšímu zastánci appenzellů M.Siberovi se na tomto plemeni líbila, dalo by se říci, pouze povaha a zbarvení srsti, které však ještě rozhodně nebylo jednotné. Zejména se mu na appenzellovi nelíbil zakroucený ocas na záď, který chtěl časem „přepracovat“ na rovný, spuštěný dolů a v pohybu vesele nesený. Přesto se snažil téměř za každou cenu toto plemeno zachránit.

    Vypracováním standardu a šířením „čistokrevného chovu“ pověřila tehdejší nejvyšší kynologická správa (SKG) komisi, která se však (až na jednu výjimku) skládala ze samých skeptiků a ne zrovna obdivovatelů těchto salašnických psů. Jejich práce byla nepatrná a tedy bez výsledků. Proto se toho dobrovolně ujali Siber a Strebel, a objevili hned několik statků, kde se celkem vyskytovalo na 40 jedinců jednotného typu. Tím by upevnění charakteristických znaků tohoto plemene nemuselo být až tak těžké. Přesto ani jejich snaha nepřinesla téměř žádné výsledky, byť SKG nabídla pro toto obnovující se, chcete-li  vznikající plemeno finanční podporu. Z řad tehdejších statkářů nikdo neprojevil sebemenší zájem v chovu psů něco organizovaně dělat. Naštěstí se původní stanovená komise nakonec přeci jen trochu rozhoupala a na dobytčím trhu v Altsättu odměnila majitele šestnácti nejcharakterističtějších appenzellských psů. Čekal se tak obrat k lepšímu, ale opak byl pravdou. Tento čin se znelíbil novinářům přítomným na výstavě, kteří bez prověření skutečností napadli v tisku přednostu zemědělského oddělení, že zbytečně vyhazuje peníze „zemědělského fondu“. Tím opět naděje na vytvoření nového plemene uhasly.

    Bohužel v roce 1899 Max Siber zemřel a appenzellský salašnický pes tak ztratil svou největší oporu. Naštěstí appenzell padl do oka také jednomu z nejvýznamnějších a nejuznávanějších kynologů Prof.Heimovi, který v něm viděl mimo jiné i přínos do své práce – geologie (běžný smrtelník asi nepochopí souvislost) a začal appenzella horlivě prosazovat.

    V roce 1906 dal ve St.Gallenu Josef Gmünder podnět ke vzniku klubu pro apenzellského salašnického psa, profesor Heim vypracoval standard a současně byla založena chovná (plemenná) kniha. I když drtivá většina nejen ovčáků a statkářů nad počínáním J.Gmündera pesimisticky kroutila hlavou, v roce 1914 bylo v této chovné knize zapsáno na sto appenzellů. Přesto z nich posloužilo jako přínosný základ chovu pouze jedenáct nejtypičtějších a (pravděpodobně) nepříbuzných jedinců. A to je bohužel příliš malý počet na to, aby se dalo konstatovat, že chov appenzella není založen na příbuzenské plemenitbě. Poslední appenzell bez známého původu byl do plemenné knihy zapsán v roce 1927.

 

Počátky chovu

    Na začátku chovu byl nejcharakterističtějším představitelem, a vlastně i dnešnímu appenzellovi velmi podobný, pes jménem Fisch v.d.Sitter. Významný pro chov však byl také Fisch v.Brülisau, Prinz v.Eschenberg, Blitz v.Rinkenbach, ale také fena Flora v.Claux a její matka Diana v.Säntis. Jistě, všichni měli nějaké nedostatky a v drobnostech se od sebe lišili, přesto typ byl velmi jednotný. Statkáři však dále upřednostňovali povahu a skromnost před exteriérem. Není jim co vyčítat, jejich rozhodnutí bylo (nejen) z jejich pohledu rozumné a v chovu appenzellů také velmi přínosné. Objevovala se tak různá zbarvení, ale do chovné knihy byli zapisováni pouze trikolorní jedinci. Přesto na rozmístnění bílých a žlutých znaků ještě nebyl brán ohled.

    Protože jak to tak bývá snad u všech plemen, co člověk – to jiný názor, rozdělili se příznivci i tohoto plemene na dva tábory. Jedni prosazovali lehčí typ včetně poměrně úzké hlavy a druzí chtěli psa, který sice bude malý, ale mohutný, se širokou hrudí i hlavou. Tím byl dán základ pro rozdělení původně jednoho plemene na atletičtějšího appenzellského salašnického psa s ocáskem zatočeným nad záď a zavalitějšího entlebušského salašnického psa s ocáskem rovným, svěšeným a v pohybu veseleji neseným.

    Společně s bernským salašnickým psem je appenzell ze všech čtyř švýcarských salašnických plemen nejčastěji chovaným psem ve Švýcarsku, kde se mu často říká „lyska“. V Americe je jeho chov na velmi vysoké úrovni, přesto ani tam, ani jinde (kromě Švýcarska) není příliš rozšířen.    

 

Energický appenzell

    Je to neobyčejně aktivní a vytrvalý pes. V žádném případě nemůže být zavřený celé dny v bytě nebo na zahradě bez dlouhých procházek nebo aktivního sportování. Je nejen energický, ale také činorodý a poměrně rychle se učí. Pracuje velmi rád a miluje nezávazné hry. Také rád plave a s nadšením uvítá běhání vedle kola. Je to svérázný, ale příjemný společník, s přátelsky prohnaným výrazem a chováním. Jeho nátura by se dala shrnout i do výrazu: „drsný, drzý a tak trochu rozpustilý buran“.

    Appenzell nutně potřebuje ve štěněčím a mladém věku řádnou a velmi častou socializaci. K té musí patřit nejen vyhledávání rušného prostředí a častý kontakt s domácími zvířaty, zejména kočkami, drobnými hospodářskými zvířaty a psy, ale i častý kontakt s lidmi. Pokud bude vyrůstat mimo rušnou civilizaci bez kontaktu s okolním světem, „zdivočí“ a jeho jinak veselá a poměrně bezproblémová povaha bude nadobro zničená.

    Přesto ani častý kontakt s cizími lidmi z něj neudělá vyloženě kamarádského psa. V dospělosti se bude chovat nedůvěřivě a bude vázaný jen na svou rodinu. Jeho nedůvěřivost k cizím je silnější než u ostatních švýcarských salašnických psů. Cizí člověk je pro něj cizí, i když se jedná o častého a milého návštěvníka jeho rodiny. Spíše jen výjimečně je k lidem vyloženě přátelský.

    Jelikož je plný nekonečné energie, nehodí se do každé rodiny. Oproti entlebušskému salašníkovi dá přednost méně hlučné a méně početné rodině, kde se však najde alespoň jedna spřízněná duše, která se bude o jeho sportovní vyžití starat.

    Svou rodinu doslova miluje, ale většinou přilne pouze k jedné osobě. Je šťastný, když může být v těsné blízkosti svého pána, ke kterému jej váže neobyčejně silné pouto. Někdy si i  doslova vynucuje pozornost a mazlení. Stále se stará, zda je rodina pohromadě. Je pro něj velmi stresující, rozprskne-li se celá rodinka po lese při sběru lesních plodin. Právě velmi silná citová vazba na rodinu je pro příznivce tohoto plemene fascinující.

 

Samostatný workoholik

    Ač má své kouzlo a je velice chytrý, jeho exteriér je příliš obyčejný, než aby upoutal širší veřejnost. Jeho povaha je poněkud zvláštní. Dlužno podotknout, že zejména pro jeho činorodost ne každý v něm najde zalíbení. Přesto právě „voříškovatost“ a nevšednost povahy mu zaručuje stálý, i když poměrně malý okruh obdivovatelů.

    Pro svůj temperament a důvtip potřebuje důslednou, vyrovnanou a trpělivou výchovu, ale bez drezúry a přílišného křiku. Často bývá poměrně dominantní a chyby ve výchově a ve výcviku jen tak jednoduše svému páníčkovi neodpustí. Což potvrzuje jeho velkou vnímavost. Není žádný tichošlápek a co se popohánění dobytka a dalších zvířat týče, je většinou velice samostatný, tedy nevyčkává na povel, ale sám ihned reaguje. V práci je to těžké krotit. Je horlivý a stále si hledá nějakou práci. Je jedním slovem workoholik. Bydlí-li však na statku, kde je mu svěřeno ranní a večerní shánění stáda, hlídání a navíc i občasná výpomoc při tahání vozíků, případně dětských saní, nepotřebuje žádné další „sportovní vyžití“. 

    Jeho původním posláním je shánění dobytka, u čehož oproti ovčáckým plemenům ustavičně štěká. Tohoto, u něj silně vyvinutého honáckého instinktu, využívají bez povelu vždy, když se jim naskytne příhodná situace. Odhaduje se, že asi 90% appenzellů má pro shánění a pohánění dobytka vlohy bez výcviku.

    Pokud vyrůstá mezi domácími zvířaty, nebo alespoň je s nimi v častém kontaktu, poměrně snadno se naučí mezi nimi správně chovat. Avšak je nutné mít stále na paměti, že pohánění dobytka „je v něm“. Do zadních končetin neštípe dobytek s úmyslem ublížit, ale popohnad. Tedy – chce pracovat.

    Velice rád aportuje, což je možné využít při různých hrách a sportech, jako např. ve Flyballu. Výborný je na překážkové dráze – v agility. Je velice mrštný, rychlý a jeho životním krédem je soustavný pohyb. Jistě by uspěl v každém rychlostním sportu. Pohyb evidentně miluje. Hodí se však také pro záchranářský výcvik. Někteří jedinci se dají vycvičit i k všestrannému výcviku sportovní kynologie (stopa, poslušnost, obrana). Ovšem největším oříškem je výcvik obrany. Má vrozený úplně jiný „styl útoku“: kousnout – odskočit – kousnout – odskočit… Při špatně zvolené metodice výcviku se může stát těžko zvladatelným až útočným. Proto, budete-li trvat na jeho všestranném využití, velmi dobře předem výcvik naplánujte a zvolte velmi zkušeného figuranta. Může se najít jedinec, který při trpělivém a vhodně zvoleném systému výcviku dosáhne velmi dobrých výsledků. Příkladem může být appenzellský salašnický pes, který se na jednom dánském šampionátu dle IPO3 umístnil na 19.místě (stopa 93b., poslušnost 78b., obrana 88b.) samozřejmě v tvrdé konkurenci německých ovčáků a belgických ovčáků-malinoisů. Přesto appenzell není typickým plemenem pro tento druh výcviku.

 

Appenzell a psi

    Při hlídání poměrně hodně štěká, je odvážný, sebevědomý a působí agresivně. Ale ve většině případech zůstane pouze u vyhrožování. Vyhýbá se přímé konfrontaci. Jeho „útok“ není tak nekompromisní a tvrdý, jak by se na první pohled zdálo. Nemá vyloženě snahu „kousat a trhat“, avšak díky štípancům nadělá nezvané osobě jistě spoustu modřin. Nikdy mu nic neunikne. Je velice ostražitý a působí, jakoby nikdy nespal. Je to doslova neelektronický alarm. To vše z něj činí ideálního psa do dvojice s nějakým klidným ale nekompromisním strážným plemenem při hlídání objektu apod.., který mu zároveň bude tolerovat jeho výstřelky a dotírání. 

    Appenzell může žít ve smečce psů, avšak to má hodně „ale“. V žádném případě se nehodí ke stejně „výbušným a temperamentním“ plemenům (např.teriérům, pinčům, některým ovčákům), jako je on sám. Z toho také vyplývá, že pořídit si pár či přímo smečku appenzellských psů, to je hotová „výbušná směs“ a zkouška vašich pevných nervů. Nadělají se totiž spolu spoustu lotrovin a je jich všude plno. Jejich souhra – to je jen pro otrlé a tak trochu i velmi tolerantní majitele. Jejich aktivita se mnohokrát násobí a jednotliví psi se předhánějí v tom, co kdo originálnějšího vyvede. Velký vliv na jeho poněkud svérázné chování ve smečce dalších psů má i jeho velká žárlivost a z toho vyplývající neutuchající boj o postavení ve smečce a získání větší pozornosti ze strany svého pána. To však neznamená, že není vhodný do rodiny, kde už pes je, nebo kde budou časem dva.

    Nezdráhá se prohánět divokou zvěř. O to horší nastane situace, rozběhne-li se za ní s jiným psem. Většina appenzellů nemá sklony opustit samostatně své teritorium, ale přesto se najdou i jedinci, kteří mají touhu čas od času proklouznout pootevřenou brankou či malou dírou v plotě a poohlédnout se po zábavě v lese či na louce.

  

Kam s appenzellem

    Do panelového domu nebo hustě zastavěné oblasti je vhodný pouze za předpokladu, že jej od štěněčího povedete k nepříliš hlučnému chování a neošidíte jeho potřebu sportovního vyžití. Může tedy být ubytován jak v bytě (uvnitř domu), tak celoročně venku. Zavřený v kotci strádá, nudí se a zde ještě více začne přemýšlet nad neplechami. Appenzel do kotce rozhodně nepatří. I když jeho srst je krátká, je odolný a žádné počasí pro něj není problém. Přesto by měl mít dobře zateplenou boudu. Jeho srst nepotřebuje žádnou jinou údržbu, než-li občasné překartáčování.

 

Zkrácené znění standardu

  CELKOVÝ VZHLED:Tříbarevný, středně velký pes, téměř čtvercové tělesné stavby, v celém rozsahu harmonických proporcí, svalnatý, velmi pohyblivý a hbitý, s chytrým výrazem obličeje.

 DŮLEŽITÉ PROPORCE:

  • Kohoutková výška k délce trupu = 9 :10, trup spíše podsaditý než příliš dlouhý.
  • Délka tlamy k mozkovně = 4 :5.

 CHOVÁNÍ / CHARAKTER (POVAHA):Živý, temperamentní, sebejistý a nebojácný.Lehce nedůvěřivý vůči cizím;nepodplatitelný hlídač;veselý a učenlivý.

 HLAVA:Velikostí v harmonickém poměru k tělu, lehce klínovitá.

 MOZKOVNA:

Lebka:Poměrně plochá, nejširší mezi ušima, k tlamě se stejnoměrně zužuje.Týlní hrbol je jen velmi málo vyjádřený.Čelní rýha středně vyvinutá.

Stop:Málo vyjádřen.

 LEBKA OBLIČEJOVÉ ČÁSTI:

Nosní houba:U černého psa:černá; u havanově hnědého psa:hnědá (pokud možno tmavá).

Tlama:Středně silná, stejnoměrně se zužující, ale ne špičatá, se silnou dolní čelistí.Hřbet nosu rovný.

Pysky:Suché a přiléhající, u černého psa černé, u havanově hnědých psů (pokud možno) tmavě pigmentovaná.Koutky pysků nejsou vidět.

Čelisti / zuby:Silný, úplný a pravidelný nůžkový skus;klešťový skus se toleruje.Jeden (1) chybějící nebo jeden zdvojený PM1 (1. třeňový zub) a chybění M3 (3. stoliček) se toleruje.

Líce:velmi málo vyjádřené.

Oči:poměrně malé, mandlového tvaru, nevystupující, poněkud šikmo vůči nosu posazené.Živý výraz.

Barva:u černého psa:tmavě hnědá, hnědá.

          u havanově hnědého psa:světle hnědá, ale co nejtmavší.

Oční víčka:dobře přiléhající, u černého psa černá, u havanově hnědého psa (pokud možno tmavě) pigmentovaná.

Uši:Poměrně vysoko a široce nasazené, visící; v klidu ploše přiléhající k lícím;trojúhelníkového tvaru, na špičce lehce zaoblené.Při vzbuzené pozornosti psa v nasazení ucha pozvednuté a otočené dopředu, takže při pohledu zepředu a shora tvoří hlava s ušima nápadný trojúhelník.

 KRK:spíše krátký, silný, suchý.

 TRUP:silný, kompaktní.

Hřbet:Středně dlouhý, pevný a rovný.

Partie beder:Krátká a dobře osvalená.

Záď:Poměrně krátká, v pokračování hřbetní linie ploše probíhající.

Hruď:široká, hluboká, dosahující až k loktům, s výrazným předhrudím.Prsní most dosahující dostatečně daleko dozadu.Hrudní kulatě oválného průřezu.

Dolní linie z profilu a břicho:Jen málo vtažené.

  OCAS:Vysoko nasazený, silný, střední délky, hustě osrstěný, chlupy na spodní straně poněkud delší;  V pohybu stočený těsně nad zádí, nesený ke straně nebo uprostřed.V postoji se toleruje visící ocas různého tvaru nesení.

 KONČETINY:Silná, suchá stavba kostí.

 HRUDNÍ KONČETINY:

Všeobecně:Dobře osvalené, při pohledu zepředu jsou rovné a rovnoběžné a nejsou postaveny příliš úzce.

Plece:Lopatka dlouhá a šikmo uložená.

Nadloktí:Stejně dlouhé nebo jen o málo kratší než lopatka.Úhel mezi lopatkou a nadloktím není příliš tupý.

Loket:Dobře přiléhající.

Předloktí:rovné, suché.

Přední nadprstí:při pohledu zepředu tvoří prodloužení předloktí rovnoběžných linií;při pohledu ze strany velmi lehce skloněné.

 PÁNEVNÍ KONČETINY:

Všeobecně:Dobře osvalené, při pohledu zezadu jsou rovné a rovnoběžné a nejsou postaveny příliš úzce.Zaúhlení typické pro toto plemeno působí dojmem poměrné „strmosti“ pánevních končetin.

Stehna:Poměrně dlouhá, s pánevní kostí (kyčelní kloub) tvoří poměrně malý úhel.

Kolenní klouby:poměrně otevřené.

Lýtka:Zhruba stejně dlouhá nebo jen o málo kratší než stehna.Suchá a dobře osvalená.

Hlezno:Poměrně vysoko postavené.

Zadní nadprstí (nárt):Svislá a paralelně postavená, poněkud delší než přední nadprstí; nejsou vytočená ven, ani vbočená dovnitř.Paspárky se musí odstranit s výjimkou zemí, ve kterých je odstraňování pasapárků zákonem zakázáno.

 TLAPY:krátké, se silnými, těsně přiléhajícími prsty a silnými polštářky.

 CHODY:Silný posun zezadu, prostorný pohyb vpředu.V klusu při pohledu zepředu a zezadu se končetiny pohybují rovně a rovnoběžně.

 OSRSTĚNÍ

 SRST:Patrová srst, pevná a přiléhající.Krycí srst hustá a lesklá.Podsada hustá, černá, hnědá nebo šedá;prosvítání podsady je nežádoucí.Lehce zvlněná srst jen na kohoutku a hřbetě se sice toleruje, ale není žádoucí.

 BARVA:Základní barva je černá nebo havanově hnědá s pokud možno symetrickými hnědočervenými a bílými odznaky.Malé hnědočervené odznaky (skvrny) nad očima.Hnědočervené odznaky na lících, na hrudi (vlevo a vpravo v oblasti ramenního kloubu) a na končetinách, přičemž hnědočervená je vždy mezi černou respektive havanově hnědou a bílou.

Bílé odznaky:

  • Dobře viditelná bílá lysina, probíhající bez přerušení od temene přes hřbet nosu; může zcela nebo částečně obepínat tlamu.
  • Bílá od brady přes hrdlo bez přerušení až na hruď.
  • Bílá na všech čtyřech tlapách.
  • Bílá na špičce ocasu.
  • Bílá skvrna na šíji nebo polovina límce se tolerují.
  • Průběžný tenký bílý límec se sice toleruje, ale není žádoucí.

 VELIKOST A HMOTNOST :

Kohoutková výška:Psi:             52 - 56 cm,

                        Feny:    50 - 54 cm.

                        Tolerance 2 cm v obou směrech.

 CHYBA:Jakákoliv odchylka od výše uvedených bodů se musí považovat za vadu, jejíž hodnocení musí být v přesném poměru s odchylkou.

  • Chybějící pohlavní výraz.
  • Velmi dlouhý nebo neharmonický trup.
  • Jemné nebo příliš hrubé kosti.
  • Nedostatečné osvalení.
  • Velmi těžká nebo velmi lehká hlava.
  • Kulatá mozkovna.
  • Příliš silně vyjádřený stop.
  • Příliš dlouhá, příliš krátká, úzká, špičatá tlama.Hřbet nosu jiný než rovný.
  • Příliš silně vyvinuté pysky.
  • Chybění více než jednoho PM1 (1. třeňový zub).
  • Příliš silně vyvinuté líce.
  • Kulaté, vystupující nebo světlé oči.
  • Příliš malé, příliš velké, příliš vysoko nebo příliš nízko nasazené uši.
  • Pronesený hřbet, kapří hřbet.
  • Spáditá záď nebo přestavěná záď.
  • Vtažené břicho.
  • Hrudní koš příliš plochý nebo sudovitý;chybějící předhrudí;příliš krátká hrudní kost.
  • Volně stočený ocas, špička ocasu se ještě dotýká kořene ocasu.
  • Nedostatečné zaúhlení hrudních nebo pánevních končetin.
  • Vytočené lokty.
  • Měkká nadprstí hrudních končetin.
  • Kravský postoj.
  • Podlouhlé, oválné tlapy (zaječí), málo klenuté prsty.
  • Nesprávný průběh pohybu, například chody krátké, strnulé, nízko u země, křížící se pohyb atd.
  • Prosvítání podsady.
  • Chyby kresby srsti:
    • Černé tečky v bílých skvrnách.
    • Přerušená lysina.
    • Průběžný široký bílý obojek.
    • Rozdělená bílá na hrudi.
    • Bílá dosahující zřetelně nad zápěstí (holínky).
    • Chybějící bílá na špičce ocasu a tlapách.
  • Nedostatečná velikost, nadměrná velikost ve srovnání s údaji o toleranci.
  • Nejisté chování, nedostatek temperamentu, lehká agresivita

 

VYLUČUJÍCÍ VADY:

  • Bojácnost, agresivita.
  • Podkus, předkus, zkřížený skus.
  • Entropium, ektropium.
  • Modré oko, skleněné oko.
  • Srpovitý ocas (špička ocasu se již nedotýká kořene ocasu), jednoznačně zavěšený ocas, zalomený ocas.
  • Jiný druh srsti než patrová srst.
  • Chybějící trojbarevné zbarvení.
  • Základní barva jiná než černá nebo havanově hnědá.

  Psi vykazující patrné psychické abnormality a nebo projevující vady chování musí být diskvalifikováni.

 Pozn.:Psi musí vykazovat dvě očividně normálně vyvinutá varlata, nacházející se zcela v šourku. 

 

Zdraví appenzella

       Oproti ostatním švýcarským salašnickým plemenům se appenzell těší poměrně pevnému zdraví. Objevuje se však i u něj, stejně jako i u ostatních švýcarských salašníckých psů (a dalších plemen), byť v malém procentu, dysplazie kyčelních kloubů. I toto plemeno má sklon k obezitě, což způsobuje pronesení hřbetu spojené s přestavěním zádě. Tedy pozor na překrmování. Appenzell je znám svou dlouhověkostí.

 Text: Eva Nohelová